Rozmlouvání s Bohem

Rozmlouvání s BohemModlitba je otevření srdce Bohu jako příteli. Není jí třeba proto, abychom sdělili Bohu, jací jsme, nýbrž abychom jej mohli přijmout do srdce. Modlitba nepřivádí Boha k nám, nýbrž přivádí nás k Bohu. Když žil Ježíš na zemi, učil své učedníky, jak se mají modlit. Radil jim, aby své každodenní potřeby předkládali Bohu a přenechali mu všechny své starosti. Ježíšovo ujištění, že jejich prosby budou vyslyšeny, platí i pro nás.

 

Naše potřeba modlitby

Sám Ježíš, když žil na zemi, se často modlil. Spasitel vzal na sebe naše potřeby a slabosti, stal se žadatelem, prosebníkem za nás a hledal u svého Otce novou sílu, aby, zmocněn pro svůj úkol a zkoušky, mohl pokračovat v díle. Kristus je ve všem naším příkladem. Je nám bratrem v našich slabostech, vždyť „prošel zkouškami podobně jako my“ (Židům 4,15); jeho bezhříšná přirozenost se s odporem odvracela od zla; poznal boje a bolesti člověka ve světě hříchu. Protože byl člověkem, byla mu modlitba nutností a výsadou. Ve spojení se svým Otcem nacházel útěchu a radost. Jestliže Spasitel, Syn Boží, pociťoval potřebu modlitby, oč více by měli potřebu vroucí stálé modlitby pociťovat slabí, hříšní smrtelníci!

Náš nebeský Otec čeká na to, aby nám mohl plně požehnat. Je naší výsadou pít plnými doušky ze studnice bezmezné lásky. Není proto divné, že se modlíme tak málo? Bůh je ochoten vyslechnout upřímnou modlitbu i toho nejskromnějšího ze svých dětí, a přesto se zdráháme přednést Bohu své potřeby. Co si mohou nebeští andělé myslet o ubohých, bezmocných lidech, podléhajících pokušením, když Boží srdce ve své nekonečné lásce po nich touží, je ochotné jim dát více, než oč mohou žádat nebo nač mohou pomyslet? Lidé tak málo prosí, a mají tak málo víry. Andělé se s radostí sklánějí před Bohem, jsou rádi v jeho blízkosti. Setkávání s Bohem pokládají za svou největší radost; naproti tomu se zdá, že lidé, kteří potřebují tolik pomoci, jež jim může poskytnout jen Bůh, žijí spokojeně bez světla Ducha Božího, bez jeho společenství.

 

Klíč k vítězství

Temnota zla obklopuje ty, kdo zanedbávají modlitbu. Našeptávaná pokušení nepřítele je svádějí k hříchu, protože nepoužívají výsady, kterou jim dal Bůh ustanovením modlitby. Proč by měli mít synové a dcery Boží nechuť se modlit, když modlitba je klíčem v rukou věrných, jímž se otevírá nebeská pokladnice nezměrných pokladů Všemohoucího? Bez nepřetržité modlitby a pilného bdění jsme v nebezpečí, že v nás poroste lhostejnost a že sejdeme z pravé cesty. Nepřítel se neustále snaží zatarasit nám cestu k trůnu milosti, abychom vroucí modlitbou a opravdovou vírou nemohli získat milost a sílu odolat pokušení.

Modli se ve svém koutku. Při své každodenní práci pozvedni své srdce často k Bohu. Tak kráčel s Bohem i Enoch. Tyto tiché modlitby stoupají jako vůně vzácného kadidla k trůnu milosti. Satan nemůže zvítězit nad tím, jehož srdce je takto zakotveno v Bohu.

 

Podmínky modlitby

Smíme očekávat, že Bůh vyslechne a odpoví na naše modlitby na základě určitých podmínek. Jednou z prvních podmínek je vědomí, že potřebujeme jeho pomoc. Bůh dává zaslíbení: „Vyleji vody na žíznivého a bystřiny na suchou zemi“ (Izajáš 44,3). Ti, kdo lační a žízní po spravedlnosti, kdo touží po Bohu, si mohou být jisti, že se jim jejich přání vyplní. Srdce se nejprve musí otevřít vlivu Ducha, nebo jinak nemůže požehnání Boží přijmout.

Naše velká potřeba je sama o sobě nejvýmluvnějším důkazem mluvícím v náš prospěch. Pán si však přeje, abychom se k němu obraceli se svými prosbami. Praví: „Žádejte, a bude vám dáno.“ „On neušetřil vlastního Syna, ale za nás za všecky ho vydal. Jak by nám spolu s ním nedaroval všechno?“ (Matouš 7,7; Římanům 8,32).

Trpíme-li ve svých srdcích nepravost, lpíme-li na nějakém vědomém hříchu, Pán nás nevyslyší; modlitbu kajícího, zkroušeného člověka však Bůh přijme vždy. Napravíme-li všechny spáchané křivdy, můžeme věřit, že Bůh naše prosby vyslyší. Naše vlastní zásluhy nebudou nikdy naším doporučením přízni Boží; jen Ježíšova spravedlnost nás spasí, jen jeho krev nás očistí; na nás však je, abychom plnili podmínky, za nichž můžeme být přijati za dítky Boží.

Dalším rysem účinné modlitby je víra. „Kdo přichází k Bohu, musí uvěřit, že Bůh je a že odplácí těm, kdo ho usilovně hledají.“ (Židům 11,6). Ježíš řekl svým učedníkům: „Věřte, že jste všechno, za cokoliv se modlíte a oč žádáte, přijali, a budete to mít“ (Marek 11,24). Bereme však Krista za slovo?

 

Pro Boha není nic tak velké, že by to neunesl

Přinášej Bohu své potřeby, své radosti, své starosti, svá přání i své obavy. Tvé břímě ho neobtíží, ani ho neunaví. Ten, jenž ví o každém vlasu na tvé hlavě, není lhostejný k potřebám svých dětí. „Neboť Pán je velmi soucitný a milostivý.“ (List Jakubův 5,11). Naše strasti a naše volání se dotýkají jeho laskavého srdce. Přinášej mu všechno, co znepokojuje tvou mysl. Není nic tak těžké, aby to nemohl unést, neboť Bůh nese všechny světy a vládne nad všemi věcmi vesmíru. Nic, co se týká našeho pokoje, není tak malé, aby si toho nevšiml. Žádná kapitola našeho života není tak temná, aby si ji nemohl přečíst, žádná situace, v níž se octneme, není tak těžká, aby ji nemohl zvládnout. Žádná pohroma, která postihne nejmenší z jeho dítek, žádná starost, která trápí srdce, žádná projevená radost, ani žádná upřímná modlitba neunikne našemu nebeskému Otci, aniž by o ni projevil okamžitý zájem. „Uzdravuje ty, kdo mají zlomené srdce; obvazuje jejich rány.“ (Žalm 147,3). Mezi Bohem a jednotlivcem je tak jasný a plný vztah, jako by nebylo jiného člověka na světě, o kterého by pečoval a za nějž dal svého milovaného Syna.

 

 

Obsah převzatý z knihy Cesta ke Kristu od Ellen G. Whiteové