Největší dar lidstvu

Největší dar lidstvu„Dají mu jméno Immanuel,… Bůh s námi“. (Matouš 1,23).

Svým životem na zemi měl Ježíš představit Boha lidem i andělům. Byl Božím Slovem, vyjádřením Božího myšlení. V modlitbě za učedníky řekl: „Zjevil jsem tvé jméno lidem,“ — „Bůh soucitný a milostivý, pomalý k hněvu, hojný v milosrdenství a věrnosti“ — „aby láska, kterou jsi mne miloval, byla v nich, i já abych byl v nich“. (Jan 17,6; 2. Mojžíšova 34,6; Jan 17,26). Toto zjevení však nebylo určeno jen Božím dětem na zemi. Náš malý svět je učebnicí vesmíru. „I andělé touží spatřit“ (1. Petrův 1,12) obdivuhodný Boží záměr plný milosti a tajemství lásky, která přináší spásu. Budou je zkoumat po celé věky. Pro vykoupené stejně jako pro nepadlé bytosti bude Kristův kříž předmětem hloubání i radosti. Ukáže se, že sláva, která vyzařuje z Ježíšovy tváře, je slávou obětavé lásky. Ve světle Golgoty všichni pochopí, že zákon lásky, která zapírá sama sebe, je zákonem života na zemi i v nebi. Láska, která „nehledá svůj prospěch“, pochází od Boha. V tichém a pokorném Kristu se zjevil Bůh, jenž přebývá ve světle, k němuž se nikdo nemůže přiblížit.

Na počátku se Bůh zjevoval ve všem, co stvořil. Kristus rozprostřel nebesa a položil základy země. Jeho ruka rozmístila světy ve vesmíru a stvořila polní květiny. „Svou mocí jsi upevnil hory.“ „Jemu patří moře – on je udělal.“ (Žalm 65,7; 95,5). Naplnil zemi krásou a ovzduší zpěvem. Na všechno na zemi, ve vzduchu i na nebi zapsal poselství Otcovy lásky.

Hřích sice narušil dokonalé Boží dílo, ale stále v něm zůstává poselství lásky. I v dnešní době celé stvoření zvěstuje Boží slávu. Nic — kromě sobeckého lidského srdce — nežije samo pro sebe. Každý pták ve vzduchu i každé zvíře na zemi slouží nějakému dalšímu životu.

 

Radost z dávání

Pomineme-li všechny stvořené věci, spatříme Boha v Ježíši. Zamyslíme-li se nad jeho životem, pochopíme, že Boží sláva spočívá v dávání. „Sám od sebe nečiním nic, ale mluvím tak, jak mě naučil můj Otec,“ řekl Kristus. „Mne poslal živý Otec a já žiji skrze Otce.“ „Já nehledám svou slávu,“ ale slávu toho, který mne poslal (Jan 8,28; Jan 6,57; Jan 8,50). Tato slova odhalují zásadu, která je zákonem života celého vesmíru. Vše, co Kristus má, přijal od Boha, aby mohl dávat. Prostřednictvím svého milovaného Syna, který v nebi slouží stvořeným bytostem, dává Otec život všem. A prostřednictvím Syna se mu láska v radostné službě a chvále zase vrací. Skrze Krista se naplňuje dobrota, která je zákonem života a představuje Boží charakter.

Tento zákon byl porušen už v samém nebi. Hřích má svůj původ v sobectví. Strážný cherub Lucifer zatoužil být v nebi prvním. Snažil se získat vládu nad nebeskými bytostmi, chtěl je odvrátit od Stvořitele a sám být uctíván. Proto se snažil vzbudit falešnou představu o Boží povaze a obviňoval Boha z touhy po vlastním vyvýšení. Své špatné vlastnosti připisoval milujícímu Stvořiteli. Tak podvedl anděly i lidi. Vzbudil v nich pochybnost o Božím slově a nedůvěru v Boží dobrotu. Bůh je Bohem spravedlnosti a jeho nesmírná moc budí bázeň. Satan ho však představoval jako přísnou a nesmiřitelnou bytost. Svedl lidi, aby se připojili k jeho vzpouře proti Bohu. Na svět se snesla noc bídy a utrpení.

Falešné chápání Boha zahalilo zemi tmou. Bylo třeba zlomit satanovu zrádnou moc, aby temným mrakem mohlo proniknout světlo a svět se mohl vrátit k Bohu. Toho nebylo možné dosáhnout násilím. Násilí je v rozporu se zásadami Boží vlády. Pán Bůh chce pouze službu lásky a lásku nelze vynutit, získat silou či mocí. Lásku probouzí jen láska. Znát Boha znamená milovat ho. Bylo třeba jasně ukázat, že Boží povaha je pravým opakem povahy satanovy. To mohla udělat jen jediná bytost v celém vesmíru. Boží lásku mohl zjevit jen ten, kdo ji poznal v celém jejím rozsahu. Po temné noci muselo světu vzejít Slunce spravedlnosti, na jehož „paprscích bude uzdravení.“ (Malachiáš 3,18).

 

Největší ze všech darů

Plán našeho vykoupení nebyl dodatečným řešením, které Bůh vymyslel až po Adamově pádu. Byl zjevením „tajemství, které bylo po časy věků zamlčeno“. (Římanům 16,25). Odhalením zásad, které jsou od věčnosti podstatou Boží vlády. Bůh i Kristus od počátku věděli, že satan odpadne a svede člověka k hříchu. Existence hříchu nebyla Božím záměrem. Bůh ji však předvídal a připravil plán, jak jí čelit. Miloval svět natolik, že zaslíbil dát svého jediného Syna, „aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný“. (Jan 3,16).

Kristus se obětoval dobrovolně. Mohl zůstat u Otce. Mohl si dál žít v nebeské slávě a těšit se z úcty andělů. Rozhodl se však, že vrátí vládu zpět do Otcových rukou a sestoupí z vesmírného trůnu, aby přinesl světlo a život lidem, kteří umírají ve tmě.

Svým životem a smrtí dosáhl Kristus mnohem více než pouhé obnovy toho, co zničil hřích. Satanovým cílem bylo navždy oddělit člověka od Boha. V Kristu je však naše spojení s Bohem ještě těsnější, než by bylo, kdybychom byli nikdy nepadli. Kristus vzal na sebe naši podobu, a tím se spojil s lidmi poutem, které nikdo nemůže přetrhnout. Je s námi spojen navždy. „Neboť tak Bůh miluje svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“ (Jan 3,16).

Dílo vykoupení bude dokonáno. Na místě, kde se rozmáhal hřích, se ještě více rozhojní Boží milost. Sama země, na kterou si satan dělal nárok, bude nejen vykoupena, ale i vyvýšena. Náš malý svět, který se kletbou hříchu stal jedinou temnou skvrnou slavného Božího stvoření, bude oslaven nad všechny ostatní světy vesmíru. Na zemi, kde Boží Syn přebýval jako člověk, kde Král slávy žil, trpěl a zemřel, stvoří Bůh všechno nové a bude mít svůj příbytek „s lidmi“. „Bude přebývat s nimi a oni budou jeho lid, a sám Bůh bude s nimi a bude jejich Bohem.“ (Zjevení 21,3). Vykoupení pak budou navěky kráčet ve světle svého Pána a chválit jej za nejvzácnější dar, kterým je Immanuel — „Bůh s námi“.

 

Obsah převzatý z knihy Touha Věků od Ellen G. Whiteové